Běžela jsem svět!

Barča Zoubková a Verča Lesiuková, dvě české holky, které to na Mistrovství světa ICF natřely nejednomu ohaři. Jejich odhodlání splnit si svůj sen je dotáhlo až na deváté a jedenácté místo na světě. 

Tak už je po všem : -) Jaké jsou tvé dojmy?

B.: Abych řekla pravdu, tak tím pořád žiju. Každý den se koukám na fotky a na videa a pořád mě to dojímá stejně. Když jsem zhruba před tři čtvrtě rokem začínala běhat, vůbec mě nenapadlo, že něco takového s Jasmínou absolvujeme. Byl to nejhezčí a zároveň nejtěžší závod celé sezóny, ale ta atmosféra byla prostě senzační.

V.: MS ICF 2018 byla jedna velká jízda. Myslím si, že si každý pamatuje svůj první velký závod a já na něj určitě nikdy nezapomenu. Jsem na sebe a Lexe pyšná. Zvládli jsme to. 

Byly to tvoje první velké závody?

B.: Jak se to vezme. Ona konkurence v naší kategorii velkých psů je vždycky obrovská, takže na MS ve women elite startovalo dokonce méně závodnic jak třeba na Nativia Challenge. Ale určitě to byly naše první závody světového měřítka, kdy se doslova perete o každou vteřinu, která může znamenat postup i o několik míst napříč startovním polem.

V.: Ano.

Jaký byl tvůj cíl, před odjezdem na mistrovství?

B.: Od malička vyrůstám ve sportovním prostředí, takže takové to „jedeme si to tam užít“ u nás úplně neplatí a vždycky jedeme na závody s tím, že se chceme poprat o co nejlepší výsledek. Naštěstí jsme se s Jasmínkou hledaly, až jsme se našly. Ona je totiž úplně stejný blázen jako já, a tak jsme se s troufalostí chtěly vejít do první dvacítky, to byl náš cíl.

V.: Mých cílů bylo více. Reprezentovat Českou republiku jak nejlépe s Lexem umíme, vydat ze sebe na trati maximum, nezklamat sama sebe a hlavně si celou akci parádně užít!

Jakého máš psa? Víme, že to není plemeno, které bychom vídali na startu větších závodů
jako je například mistrovství světa.

B.: Běhám se svou dvouletou dobrmankou Jasmínou. Kouzlu dobrmanů jsem propadla asi ve 3. třídě, kdy jsem dostala svého prvního. Původně jsem si jí pořizovala na sportovní kynologii, ale jediné, co jí zajímalo, bylo běhání. To nás přivedlo na první trénink Běhej se psem a od té doby jsme v tom až po uši…

V.: Lex je australský ovčák. Na startu jsem viděla jednoho v kategorii scooter, takže výjimky jsme určitě byli, na druhou stranu rozhodně ne jediní.

Jak jsi se cítila mezi všemi těmi ohaři?

B.: Bylo to senzační. Mám obrovské štěstí, že mám psa, na kterého se můžu spolehnout. Ona je ve spoustě věcech hrozně výjimečná a vím, že pro mě na závodech nechá úplně všechno a dře do posledního metru. Na druhou stranu je to takový malý autista, má hodně svůj svět. Věděla jsem, že když se nám přes všechno přetáčení podaří odstartovat, že ohařům budeme šlapat na paty.

V.: Až na pár jízlivých poznámek (které občas dokážou člověka opravdu rozhodit) jsem absolutně neměla pocit, že na takovou akci nepatříme. Mám velké štěstí v tom, že mám kolem sebe úžasné přátelé a známé, kteří nás podporují v tom, co děláme.

Čím tě závody překvapily?

B.: Největším překvapením a zároveň zklamáním pro mě bylo, že i na takové úrovni se potkáme na trati s reaktivními psy. Na štafetách se Jasmíně jedno ESP dvakrát zakouslo do zadku, ale náš protest nakonec nebyl uznaný i přes fotografický důkaz. Prý tam nebyl přímo viditelný kontakt. A nebyla jsem jediná, kdo s tím bojoval. Nelibí se mi, že tohle prožije i dobře pracující pes a místo odměny v cíli si ze závodu odnáší kousanec. Tohle by se prostě stávat nemělo, jak na domácích, tak na světových závodech.

V.: Asi tím, jakou jsem na nich díky všem lidem a psům, kteří tvořili jejich atmosféru, cítila pohodičku.

Máš nějaký cíl do dalšího roku?

B.: Určitě. Cílů máme spoustu. Ale celou sezónu budeme směřovat na MS do Belgie, kde bych moc ráda viděla dobrmana na bedně. Je to taková utopie, ale budeme makat a uvidíme, na co to nakonec bude stačit. Také bych si ráda zkusila atmosféru norského Snørocku nebo se proběhla po francouzských Alpách na nejtěžším etapovém závodě Trophée des Montagnes. Ale hlavně bych si přála, abychom zůstaly zdravé a pořád nás to běhaní po lese tak bavilo 🙂

V.: Prozatím ne. Po náročné sezóně si zasloužíme trochu odpočinku a budeme vymýšlet, co bychom tak příští rok podnikli. Ale asi to zůstane při starém… Snad příští rok porazit zase pár ohařů, že? 😀

Na co nikdy nezapomeneš?

B.: Stoprocentně na druhý den, kdy se běžely hromadné starty. O dvě vteřiny jsme se neprobojovaly do prvního rozběhu, a tak jsme startovaly s druhou desítkou průběžného pořadí. Trať byla zkrácena na 3,7km kvůli horku a 3 holky s ohaři nám asi po 400m utekly, a tak jsme se skoro celou tratí prokousávaly samy na 4. místě, se kterým jsem byla tak nějak smířená. Pár set metrů do cíle jsme je zahlédly v jedné z posledních zatáček. Před závody jsme si s Jas slíbily, že do toho dáme všechno. Pamatuji si, že jsem jí ještě stihla říct „teď jdi“, ale myslím si, že to ani nebylo potřeba. V kopci už jsme je doběhly a v cílové rovince jsme byly tělo na tělo s vedoucím ohařem. Moc nevím, co se tam stalo, ale do cíle jsme dobíhaly první. To bylo prostě fantastický, byla jsem moc šťastná. Nakonec z toho bylo celkové 9. místo, 9 ohařů a dobrman v první desítce. Její odhodlání a dravost doběhnout první mě hrozně inspirují.

V.: Zážitků, na které nikdy nezapomenu, jsem si z Lubieszowa odvezla spoustu… Start své kategorie druhý den, kdy jsme při hromadném startu měli tu čest vyběhnout s dalšími 9ti nejlepšími canicrossařkami ve své kategorii. Na lajně v tu chvíli stojí 9 ohařů, všichni skáčou do vzduchu, holky mají co dělat, aby je udržely a vedle mě vzorně sedí malých natěšených chlupatých 22 kg s obrovským srdcem pro canicross. To je to, pro co jsem si na závody přijela. Pak neskutečná atmosféra doprovázející mužské canicrossové štafety a státní hymna, hrající při jejich vyhlašování.

Vzkážeš něco našim běhavým čtenářům? Podpoř je trochu 🙂

B.: My máme s Jas takové heslo „Kdo chce, hledá způsob, kdo ne, hledá důvod“. To nám pomáhá každý den zvednout zadky z gauče a makat pro naše sny. Věřím, že každý kdo doopravdy chce, tak si cestu najde i když nemá třeba klasicky tažné plemeno. Výhrou vždycky nemusí být medaile na krku, ale překonání vlastních limitů.

V.: Vzkázala bych jim, že nic není nemožné. Věřili byste, že holka, co nikdy nesportovala, si pořídí i přes výtky své rodiny vysněného psa, zvedne se z gauče, začne běhat, urazí dlouhou cestu a za 4 roky si splní svůj sen, startovat na MS v top 10? Za tu dlouhou cestu jsme se s Lexem pořádně poznali, potkali spoustu nových přátel, které jsme nakazili stejnou nemocí. Konečně cítím, že já běhám pro Lexe a on pro mě. a ten pocit mě žene dál a dál. Opět se mi potvrzuje, že pokud máte sny, stačí za nimi jít.