fbpx

Jak bylo na Trophée des Montagnes? Aneb zhodnocení extrémního závodu

43B5BA50-E5A6-4565-9ECC-B35074C2EF8C

Že se naše 3 holky vypravily na extrémní canicrossový závod, jsme vám už psali, dokonce jsme z místa i vysílali online. Teď, po dvou týdnech, je na čase závod zhodnotit a poradit vám, kteří byste se tam chtěli za rok vypravit také. Takže jak to šlo? 

Jen pro pořádek. Trofej hor (u nás jí říkáme Montána) je extrémní závod ve Francouzských Alpách. Poznáte to třeba podle toho, že se za 9 dní uběhne 10 etap včetně jedné noční a celkově závodníci nastoupají 3 360 m. Jo a snad každá etapa začíná výběhem sjezdovky. Daleko více o TDM jsem vám psali tady.

Naše holky do toho šly s odhodláním, humorem a taky to braly jako velkou zkušenost. Co si s sebou balily pro vás sepsaly ještě před odjezdem.

Jak vypadala registrace a veterinární přejímka? 

Všechno vypuklo v sobotu ráno. Holky ale byly na místě už o den dřív, takže se skvěle aklimatizovaly, našly místo na spaní a dokonce i sprchu (!). Registrace měla 4 části.

1) Veterinární přejímka

  • Kontrola čipu.
  • Kontrola očkování a odčervení – řešili hlavně psincový kašel, akorát nikde nebylo specifikováno, jakou přesně chtějí vakcínu a s jakým datem. Místní veterinářky se u průkazů psů našich holek sice pozastavily, nakonec ale všech pět psů prošlo.
  • Poslech srdce a kontrola psa v pohybu, zda třeba nekulhá a tak dále.

2) Kontrola petpasu

  • Zde doporučujeme uvádět do přihlášky jméno psa, které má v petpasu. Lego, Rio i fly v pasu mají jména z průkazu původu, ale naštěstí jim holky s úsměvem dokázaly vysvětlit, že jsou to skutečně ti samí psi.

3) Vybavení

  • Zkontrolovali délku vodítka (maximálně 2 metry v nataženém stavu) a postroj,  Non-stop povolili automaticky (měly jsme Freemotion a Kombi). Na nástěnce ale byly obrázky postrojů, které neschvalovali (třeba tzv. postroje norského typu)
  • Vybavení, se kterým jste mohli do závodu nastoupit, označili speciálním štítkem

4) Samotná registrace

  • Vyzvedli jste si čip, číslo, trička a podepsali souhlas se zpracováním údajů a fotek.

Mimochodem, čip, který u registrace dostaly, se nedával na kotník, jak jsou holky zvyklé z většiny domácích závodů, ale musel být na psovi. Někdo přidělal čip na postroj. Holky se rozhodly dát čip na obojek. Už jen z důvodu, že střídaly dva psy, a tak mohly přehazovat pouze obojky a nemusely čip pokaždé přendávat z postroje na postroj.

Cestovní hacky a za co byly holky fakt vděčné? 

Co holky balily, už víte. Ještě s sebou měly ale pár věcí navíc, které se jim opravdu hodily. 

První z nich je šňůra na prádlo a kolíčky, kam po každé etapě věšely trika se startovními čísly a další nevoňavé věci. Super byla i karimatka a roller neboli masážní válec, kterým masírovaly ztuhlé a bolavé svaly. Hodila se i dostatečně velká powerbanka. No a vývrtka na víno, samozřejmě.

A co psi? Ti cestovali v klecích, které byly poté na celých deset dní jejich pelíškem, kde spali přes den i v noci. Úplně si prý neumí představit, že absolvují závod se psem, který není naučený na klec

Jak se osvědčilo vybavení?

Kde jinde pořádně vyzkoušet vybavení, než když naběháte 9 etap v kuse a celkem skoro 70 km? To, co měly holky s sebou se osvědčilo perfektně: „Non-stop vybavení máme už roky ozkoušené a zkrátka víme, že se na něj můžeme spolehnout. O sedáku při běhu ani nevíme, vodítko pracuje, jak má a postroje (Freemotion, Kombi) našim psům sedí perfektně, takže tady nebylo co řešit.“

Trochu zádrhel se při balení zdály být boty. Někdo radil, ať berou dvoje a nastala panika. Rozsekl to náš Šimon, který konstatoval, že stejně vše odběhnou v jednom páru bot a měl pravdu. Janča Montánu běžela v Inov-8 Trail Talon 235, Týnka v Inov-8 Roclite 290 a Baru v Inov-8 Trailroc 270 (krom jedné etapy, kde měla X-Talony). Vše bez problémů a bez puchýřů. Pak měly ještě chrániče Inov-8 All Terrain Gaiter a kompresky.

Jak holky řešily jídlo?

Hodně. Naštěstí ho s sebou taky hodně měly, takže nenastala žádná krize. K snídani byla klasika v podobě ovesné kaše (aspoň dvě hodiny před startem). Po každé etapě si děvčata dala za odměnu hromadu sladkého a pak pro jistotu ještě jednou večer. Však to vyběhaly, no ne?

Obědům a večeřím vládla rýže, těstoviny, zelenina, tuňák a luštěniny. Vše jednoduché a uvařitelné v kempingových podmínkách. Akorát ve střediscích Allemond nebo Auris, nebyl problém si zajít do obchodu třeba pro čerstvé pečivo, salámy a sýry.

Jak vypadalo krmení, venčení a protahování chlupatců?

Všechny 3 jsou zvyklé krmit 2x denně a toho se snažily držet i na Montáně. Když se startovalo ráno (buď 8:30 nebo 9:30), měly už zaběhnutou rutinu. Po závodě psy vychodily, nejčastěji cestou zpět do kempu (start byl od místa, kde se spalo, většinou tak 10 minut chůze), pak je protáhly a napojily Mamutem Recovery. Asi po půl hodině dostali granule Kaniko Active+ / Puppy smíchané s energy paté od Non-stopu. Okolo 19 hodin dostali psi večeři.

Krmení se trochu zkomplikovalo poslední tři dny, kdy se běželo v pátek večer, v sobotu ráno, v sobotu večer a v neděli ráno. V pátek v Auris startovala noční etapa ve 21:30 a kolem 23 hodiny byly všichni zpět v kempu. Psům holky smíchaly energy paté s Recovery Mamutem a trochou vody a daly je spát, aby byli ráno připraveni zas v plné síle. Ráno před etapou se psi napojili a po etapě je čekala rehydratace a pak krmení – trocha granulí a paté a večer na další etapu.

Jak to psi zmákli?

Bylo to pro ně extrémně náročné, a to psychicky i fyzicky. Obzvlášť pokud jste startovali pouze s jedním psem. Neznámé prostředí, mnoho cizích pachů, štěkot psů a hluk lidí. 10 náročných etap v devíti dnech za poměrně vysokých teplot. Hromadné starty, předbíhání na úzkých pěšinkách, náročná stoupání, seběhy s kameny i asfalt. Krátké sprinty i endurové vzdálenosti. Pro psa zkrátka neskutečně náročný závod. Naštěstí to všech 5 chlupatců zmáklo na výbornou!

Holky ještě dodávají: „To samé samozřejmě čekalo i na lidi, jenže ti aspoň částečně věděli, do čeho jdou. Nicméně souboj s hlavou tam zažil asi každý. A je úplně jedno, jestli jste před Montánou měli naběháno 40 nebo 400 km, každá etapa zkrátka bolela.“

A co na to holky?

Janča

Bylo to parádní, neskutečný a nezapomenutelný! Všichni bubáci, se kterými jsem tam jela, od zdravotních potíží, po nedostatek fyzických sil, zmizeli a my si to s holkama užívaly naplno! Je to obrovská zkušenost a zážitek tam být. 

Jsem taky moc pyšná na psy, jak to zvládli bez jediného problému a bolístky. Ale jsem pyšná vlastně trochu i na sebe. Že jsem to nevzdala. Fyzicky to nakonec bylo asi dobré, psychická stránka byla horší

Každému canicrossaři bych přála zažít tak velké a krásné závody! I když jsem tam jela s tím, jak se budu kochat a nakonec z té Francie znám spíše složení a povrch půdy, protože jsem drtivou část kopců běhala a vycházela s hlavou dolů, tak to bylo překrásné. A moje rada? Na TDM je fakt důležité mít psa, který umí běžet i za vámi. Bez toho se tam fakt neobejdete a nebo budete hodně trpět.

Týnka

Náročné, napínavé, stmelující. Do těchto tří slov bych Montánu shrnula. Byla to zkušenost, kterou chci ještě aspoň jednou zažít. Uvědomila jsem si tam, jak je krásné závodit a že mě to vlastně hrozně baví. Všech deset etap jsem závodila v takové naší malé skupince, kde jsme na tom výkonností byli stejně. To mě ohromě bavilo. Na trati jsme se navzájem předbíhali (nebo předcházeli) a pak v cíli se plácali po zádech. 

Dá se to zvládnout fyzicky? Dá. Nejvíc mě bolelo tělo po třetí etapě, kdy jsem si říkala, že to asi v životě nezvládnu. Ale nějak jsem si na tu zátěž zvykla a odjížděla jsem s vyrýsovanýma lítkama (haha).

Co je nesmírně důležité – mít ovladatelného psa. Musí umět předbíhat, zabrat, když potřebuju a z kopce běžet ideálně vedle mě, nebo za mnou. V tom jsme s Legem měli veliké mezery. Při každém seběhu jsem se modlila, aby mě poslouchal a netahal dolů. I kvůli tomu jsem se bála ty seběhy pustit. Ale co, přesně o tom to závodění je! Musím říct, že Montána mě namotivovala do další práce a závodění. A holky? Nedovedu si představit být tam s někým jiným!

Baru

Brzy to budou dva týdny od chvíle, kdy jsme naposledy proběhly cílovým obloukem Trophée des Montagnes, a přesto při každé vzpomínce na Montánu mnou projde takový zvláštní pocit lítosti, že je to pryč. Už žádné další souboje se zapalovačem a plynovou bombou před každou snídaní, domlouvání se, kdo tentokrát umyje nádobí nebo odkládání “debordelizace”. 

Ano, bylo to náročné. Kopce bolely, bylo vedro a někdy zkrátka nešlo vše úplně hladce, ale věděla jsem, že když to fly zvládne, já to nevzdám. A že prostě poběžíme 10. etapu do cíle s českou vlajkou, a že to bude boží! A bylo

Atmosféra celého závodu je nepopsatelná. Prostě si jen představte: vy a váš psí parťák, canicross, hory, jezera, nebe plné hvězd, víno a nejlepší přátelé. Může být něco víc?

Výsledky na závěr: Češi se ve Francii neztratili 

Česká republika prostě ke canicrossové elitě patří. To se potvrdilo i na Montáně. Nejlépe se umístil třetí Lukáš Tassler, a to v hlavní mužské kategorii Senior Homme z 62 závodníků (tedy na začátku jich bylo 75, ale 13 odstoupilo). Skvěle běželi také Lukáš Marešovský (20. místo) nebo Ladislav Beran (22. místo). V kategorii Veteran 2 Homme si 3. místo vyběhal Jiří Melecha

Co se ještě potvrdilo? Že canicross je stále především ženskou dominantou, a tak měla kategorie žen Senior Femme nejvíce účastnic včetně těch z ČR. Neskutečně zaběhla Petra Kabeláčová s maliňačkou Jíťou na 7. místě (z 82 závodnic, na začátku bylo závodnic 104, ale 22 během závodu odstoupilo). Do první dvacítky se ještě dostaly: Jarka Marešovská (10.), Veronika Lesiuková (11.), Jana Mrázková (12.), Barbora Hýsková (14.) a Markéta Myslivcová (18.). 

Péťa Kabeláčová s Jíťou – nejlepší česká canicrossařka na TDM.

Gratulace ale patří všem, kteří Montánu absolvovali a dokončili!