Na trénování mě hrozně baví ta rozmanitost, říká Baru – rozhovor

2B2E7AC9-B5A1-4CC3-B1E8-D5B3904E5DFD

 

Čím tě canicross tak očaroval, že ses rozhodla ho začít běhat?

Baví mě psi a sport, canicross toto krásně propojuje. Obecně mám raději sporty, do jejichž hodnocení nezasahuje subjektivita a preference jiného člověka. Což canicross jednoznačně splňuje, jste to jen vy, váš parťák, trať a čas. Navíc běh obecně je aktivita, ke které nepotřebujete příliš mnoho vybavení ani speciální zázemí. Prostě obujete boty a běžíte. Je jedno kdy a kam.

Co tě přimělo se stát trenérem? Co tě na trénování baví nejvíce?

Mojí hlavní motivací nejspíše bylo to, že jsem chtěla, aby psi sportovali zdravě a aby pro ně byl canicross zábavou. Protože žádný z těch psů, který mi přijde na trénink v doprovodu svého majitele, si tento sport nevybral. Neotevřel web, nezadal stránku behejsepsem.cz a neukázal tlapkou na trénink, aby se tam páníček přihlásil 🙂 vždy je to volba nás lidí a pro mě je opravdu důležité, aby to ti psi dělali rádi.

Na trénování mě hrozně baví ta rozmanitost, a to jak psí, tak ta lidská. Protože se mi na tréninku často schází lidé, kteří by se nejspíše v běžném životě nesetkali a spojilo je pouze to, že mají psa a chtějí s ním běhat. A strašně ráda sleduji, jak se s tréninky týmy postupně zlepšují. Když je pak mohu potkat na závodech, zafandit jim nebo si s nimi plácnout v cíli, je to skvělý pocit.

Můžeš nám představit tvé čtyřnohé parťáky?

Mám dva psy. Devítiletou borderku fly a tříletou maliňačku Zzuri. Pokud bych vám je měla představit blíže, tak flájka je můj malý Buddha a Zzu je takové ztřeštěné kiddo. Ovšem obě mají srdce plné lásky a jsou to moji průvodci na cestě životem.

Jaké máš plány pro rok 2023. Máš nějaký cíl pro tuto sezónu a můžeme očekávat tvou účast i na našich závodech?

Přesné plány pro rok 2023 nemám. Ale přála bych si běžet TDM (Trophée des Montagnes), ráda bych se kvalifikovala na FMBB (mistrovství světa belgických ovčáků) a chtěla bych flájku udržet v takové kondici, abychom mohly její 10. narozeniny oslavit startem na DOG EPIC Race. A jasně, na závodech BSP mě rozhodně očekávejte 🙂 

 

Jak vypadá tvůj tréninkový plán? Jak trénuješ? Jak často trénuješ? Máš nějaký tréninkový cíl?

Teď zrovna žádný tréninkový plán nemám, běhám si na pocit, hledám svou motivaci a svůj oheň. Holky běhají se mnou na volno, tahají řetízky a snad se již brzy vrátí i k tréninkům BSP. Jakmile se znovu rozběhám, ráda bych zkusila najet na nějaký systematický tréninkový plán a někam se posunula. To by mohl být můj cíl pro příští rok.

Věnuješ se i nějakému jinému (i bezpsímu) sportu?

Mám ráda snad všechny sporty. A když se mě zeptáte, jestli si nepůjdu zahrát fotbal/futsal/squash/kanjam/whatever, nikdy neřeknu ne :). Ráda skejtuju, baví mě kolo a hraju florbal za USK Slavii Liberec, což je nejlepší tým, za který jsem kdy hrála. Holky zbožňuju a hlavně ty svačinky, co vozí na zápasy 😀

   

Autor fotografie: Jakub Štýbr

 

Co zahraniční závody? Láká tě to?

Určitě se chci vrátit do Francie na Trophée des Montagnes a příští rok by mě tedy i celkem lákalo Rumunsko, kde se bude konat mistrovství světa belgických ovčáků 🙂

A otázka na závěr. Co bys doporučila všem, kteří chtějí začít běhat canicross?

Chtít je super, ale zároveň je to ničím, dokud skutečně nezačnete. Takže se už nerozmýšlejte, přihlaste se na trénink a pojďte s námi vyběhnout. Bude to zábava!

 

 

V srpnu jsi absolvovala Cestu hrdinů SNP, což je dálková turistická trasa napříč Slovenskem. Přiblížíš nám trochu víc, co to vlastně je? 

Já myslím, že jsi to vystihla úplně přesně už ve své otázce 😀 je to dálková turistická trasa napříč Slovenskem. Začíná v Dukelském průsmyku na hranicích Slovenska s Polskem a končí na Mohyle Milana Rastislava Štefánika odkud pokračujte jako Štefánikova magistrála až do Bratislavy na hrad Devín. Cestou procházíte pohořími jako jsou Volovské vrchy, Nízké Tatry, Velká Fatra nebo Bílé a Malé Karpaty.

Co tě k absolvování této trasy přivedlo? 

Ztratila jsem se. Sebe. A tak jsem se šla projít. Vydala jsem se na dlouhou cestu přes Slovensko a ještě delší cestu do svého nitra. 

 

  

Cesta je dlouhá přibližně 770 km, jak si připravila na takový trek sebe a jak psy?

Sebe jsem nějak speciálně nepřipravovala, poslechla jsem si několik podcastů, přečetla knihu od Viktorky Hlaváčkové a koukla na pár videí na YT. Takže můžeme říci, že jsem se připravovala převážně teoreticky, protože jsem s treky neměla žádné zkušenosti. Praxi jsem pak doháněla po cestě.

Holky jsem na cestu také úplně speciálně nepřipravovala, ale nutno říci, že jsou to sportující zvířata a nějakou kondici samozřejmě měla. Z několika zdrojů jsem se dozvěděla, že se lidé před treky snaží něco málo nabrat, aby pak měli z čeho brát, takže jsem holky před cestou trochu vykrmila.

Cesta vám trvala 25 dní, jak jsi vyřešila stravu pro sebe a holky? 

Měla jsem u sebe jídlo a granule na 4 až 5 dní a po cestě jsem měla několik míst, kam jsem si nechala posílat balíky se zásobami. Byly tam granule pro holky a vzhledem k tomu, že se stravuji rostlinně, tak i jídlo (a hlavně sladkosti) pro mě 🙂 

Celou cestu si absolvovala s jedním batohem, jak jsi tam dala všechny věci pro sebe a pro holky? Co všechno jsi měla s sebou? 

Zabalit batoh jsem se učila dle YT a gear list jsem připravovala podle Viktorčina, protože jsem si říkala, že když ona s tím jedním batůžkem fungovala 6 měsíců, tak mně to na 1 měsíc bude stačit bohatě.

Takže jsem měla batoh (48 l), spacák, stan, karimatku, věci na vaření, hygienu, elektroniku, oblečení, jídlo, granule a vodu. Pro holky jsem pak ještě měla: MAMUT, pláštěnku, postroj Line, bungee leash a pevné vodítko, Paikku, misky, botičky (používala jsem lehké zimní od Non-stopu, ale měla jsem s sebou i Protector Bootie), náhubky a PetPasy.

 

 

Věřím, že taková cesta byla hodně vzrušující, podělíš se s námi o nějaký zážitek? 

Já bych strašně ráda vytáhla nějakou super zábavnou a napínavou historku. Ale ona to pro mě byla více cesta do duše než přes Slovensko, a tak jsou ty nejsilnější zážitky většinou spojené s naprostým zoufalstvím a nebo totální euforií z čerstvě načepované Kofoly. 

Ale stala se mi tam hrozně hezká věc. Druhý den jsem spala na rozhledně na Čierné hore, kam jsem docházela už pozdě večer a mylně jsem se domnívala, že je tam pramen. A protože ta rozhledna byla celkem na kopci, podařilo se mi po cestě na ní dopít veškerou vodu. Další vesnička byla 8 km daleko a po cestě měly být dokonce dva prameny. Ráno jsme vyrazily a zdárně našly oba prameny, oba vyschlé. Takže jsem urychleně zamířila do vesnice. Sotva jsem vešla, volá na mě starší pán ze zahrady a zve mě dál. Jeho žena mi nese Radler, jablíčko a spoustu dalších věcí, které jsem pokorně odmítala. Chvilku jsem se s nimi ještě zdržela a poslouchala příběhy o různých lidech, kteří se u nich za ty roky na své cestě zastavili. Doplnila jsem vodu, rozloučila se a pokračovala v cestě. Pokud se chystáte na SNP určitě navštivte trail angels v Kurimce 🙂 zlatí lidé. A celkově jsme po cestě potkávaly hrozně hodné lidi.

Prozraď nám, vyrazila bys na takový trek znovu? 

Ano. Chtěla bych možná projít něco na jihu nebo ve vyšších horách – třeba  Pyreneje nebo Alpy. Nebo naopak vyrazit na sever, třeba na Kungsleden. Myslím si na PCT, ale to je pro mě pořád i v hlavě velmi vzdálené. A pokud se někdy vrátím na SNP, tak bych ji ráda běžela. 

 

.  

Máš nějaké doporučení pro budoucí absolventy této cesty? 

Doporučení asi úplně nemám. Přeci jen jsem vyrážela jako hiker začátečník a vrátila se jako hiker začátečník jen o měsíc starší 😀

Obecně bych asi řekla, že je to poměrně jednoduchý trek – v tom smyslu, že je snadné se tam dostat (tedy pokud nejedete zrovna se psem, to pak může trvat z Prahy i 15,5 hodiny), je to na většině místech dobře značené a všude jsou cesty, žádná divočina ale spousta pěšinek, cestiček i silnic. Všežravec má možnost se každý den najíst na nějaké chatě nebo v hospodě ve vesnici. A pokud byste nechtěli spát venku, cestu můžete plánovat tak, že každý den dojdete do nějakého hotelu, motelu, penzionu, apartmánu, chaty nebo útulny.

Nicméně pro člověka, který nechodí, to bude fyzicky náročné, budou vás bolet nohy, budou vás bolet záda a budete ztrácet motivaci. Což pro mě bylo asi to nejvíc, co mi cesta dala. Ztrácet se, hledat a znovu objevovat.

Ohledně pejsků, když jsem odjížděla, věděla jsem, že to pro mě bude náročné, ale také jsem věděla, že holky neponesou žádnou zátěž, půjdou bez vodítka, kdekoliv to bude možné a bude to pro ně takový výletík. A hrozně jsem se v tomto spletla. Bylo to pro ně extrémně náročné, když nebudu brát v potaz tlapky, protože s těmi jsem počítala (že to občas bude nějaký polštářek nebo drápek), tak byly strašně unavené, Zzurka usnula vždy do pár vteřin, co jsme někde zastavily a flájka se trápila celý východ, kde jsme šly převážně asfalt a bylo hrozné horko. Také mi tam obě dost zhubly. Upřímně jsem chvílemi byla ve velkém rozporu se sebou samotnou, zda je tohle správné. Dávaly jsme na sebe navzájem pozor, respektovaly se a došly jsme až 

na Devín. Ale nebylo to zadarmo. Jen tím chci říct, že je třeba tohle na začátku cesty zvážit.

 

 

Baru, děkujeme za rozhovor a za to, že jsi se s námi podělila o své zážitky z hor. Přejeme mnoho úspěchů a spoustu závodních sezón s oběma holkami.