První místo prostě chci!

170812_4Jese_029

Vlasta Vágner z týmu Non-stop Behejsepsem.cz zase brázdí české hory se svou fenkou Zouí při seriálu závodů Horská výzva. Tentokrát vyrazili do Jeseníků a opět se jim dařilo. Vlastovo podrobné vyprávění vám alespoň malinko přiblíží adrenalin dlouhých trailových běhů.

Před touhle Výzvou jsem měl týdenní soustředění jako instruktor na Canicrossovém letním táboře organizovaném www.behejsepsem.cz.

Ten týden mi hodně vzal i dal. Co mi vzal: nemohl jsme trénovat dle zvyklostí a ani jsem se nemohl tolik věnovat svému hafanovi. Co mi dal: mohl jsem ‚odpočívat‘, nabírat nové zkušenosti a hlavně jsem nemusel chodit do práce… 😀

Čtvrtek a pátek jsem ještě na kempu zvolil jenom pozorovací mod. Dohlížel jsem na aktivity a víceméně se aktivně moc nezapojoval, abych se mohl šetřit. 🙂 V kempu je krásně, i když noci jsou takové probouřené.  V pátek jsem přejel na Červenohorské sedlo, kde jsem měl zamluvené ubytování již od února (sichr je sichr – nevím proč to tak nedělám na všech závodech). Na sedle nás vítá Krušnohorské počasí… Déšť, nějakej ten blesk a hřmí jak blázen. Po registraci a večeři nás čeká ‚nucené‘ spaní.

IMG_9203

V 22:30 vstávám, pomalu se chystám. Venku je průtrž jako blázen a mlha. Trošku mi to připomíná loňský závod. Je chladno, ale ne moc. Déšť mi nevadí, ještě si hloupě říkám, že je to fajn. V zázemí závodu se chvilku před startem dozvídáme, že po poradě s Horskou službou, bude start odložen o dvě hodiny. Sklopím hlavu a pokorně okamžitě mizím na apartmán, ulehám do postele. 01:15 další budík. Chystám už se o něco rychleji a v 01:45 stojím na opakovaném startu. Tentokrát už bez deště. Všude je vidět (nevidět), jak se zvedá mlha. Pořád si hloupě říkám, že tohle mám rád, už kvůli psovi.

170812_4Jese_002

01:55 START. Start probíhá klasicky. Úprkem v prk. 10,5 km stoupání na Praděd. Cesta je neskutečně trailová a některé seběhy, které jsem si šel projít den po závodě na pochodu s Mixitkou nechápu, že jsme přežili. Dřevěné můstky jsou ve formě až na jeden. Trefně popsanej jako noty na buben. Jedna pryčna se mi zlomí pod nohou. Ťuknu se na kotník, ale žádné drama se nekoná. Zoui to dává jako takovou opičí dráhu. Z Pradědu seběh po silnici na první občerstvovačku 3km. Nic moc. Mrholí a přez mlhu nevidím před psa. První závodníci mi mizí, i když jsou kousek přede mnou. Přítelkyni při seběhu míjím (společná cesta na Praděd a z něj), ale nepoznávám jí, jen odvolávám psa, aby nedošlo ke kontaktu.

Na občerstvovačce všechny doháním. Medaře, Brothers a Potkali se na Šumavě. Čeká nás společných pár km. Běžím si v klidu za nima na jistotu kvůli hafanovi. Seběhy v tom prostředí jsou nebezpečné. Nevidím schody ani kamen přes to mrholení a psa. Cítím, že z kopce, kde za to obyčejně bereme, tentokrát zpomalujeme. Přesto nám nikdo neutíká, asi stejná taktika na nezabití se. Při jednom hřebenatém úseku vidím jednoho z Medařů ošklivě spadnout. Všichni se ptáme zda je OK, hlásí že ano, tak valíme dál. Při schodech na Dlouhé stráně vidím, že zvolnili. Asi to úplně OK nebylo. Nahoře jim mizíme a pokračujem na seběh do Kout. Sjezdovky ze srdce nenávidím. Sám bych si to asi vychutnal, ale se psem je to mazec. Je to kousek po startu, zhruba 30km, tak nechci Zoui kázat ať běží u mě. To si nechám na potom… (seběh na poslední občerstvovačku)

Z druhé občerstvovačky nás čeká nejdelší výběh, podle mapy a to jak je umím číst (rozuměj neumím), by to mělo být zhruba 8km stoupání. Doháním Brothers, před nima běží Potkali se… spolu s jejich ‚koučem‘ z Šumavy. Kluci Kacarů si vyměnili role z loňska, kdy vedl starší z bratrů. Tentokrát novopečený tatínek, takže se na něm projevilo běžecké manko. Závod měl ve velení mladší z nich 🙂 (nastávající otec). Běžím s nimi dokud to jde, občerstvuju několikrát Zoui, ale nechce se mi čekat. Vyrážím dál za Potkali se… Chci dostát, a moc bych chtěl dostát své velkohubosti ze Šumavy (prohlásil jsem, že kdybych věděl, že jsou ode mě takový kousek, tak je a to doslovně ‚sfouknu jako svíčku‘). Vytyčil jsem si cíl, že to nějak musím dát.

170812_4Jese_006

Stoupám vzhůru, náskok mají asi obrovský. Většinu toho kopce fakt běželi, teda až kam jsem je viděl. Vzal jsem za to, a dělal co jsem mohl. Cítil jsem se fit, věděl, že je pak seběh, kde si odpočinu, a pak výběh, kde chcípneme všichni. V poslední klikatici tohohle ‚výběhu‘ už je začínám vidět. Odpočívají na křížení tras. Pozdravím, podivím se, že nepláchl a valím dál bez zastavení. Jejich ‚kouč‘ nezaváhal a rozběhl to se mnou. Potkali se… běží taky. S ‚koučem běžíme, jdeme co to jde a vyhlížíme odbočku doleva. Na skoro vrcholku Šeráku si dělám fotku a v duchu doufám, že neztratím moc času, protože to snad napadne každého. Řítíme se do seběhu. S ‚koučem‚ žehráme a doufáme v nezranění se. Mě se podaří jednou tak šikovně šlápnout do odvodňovacího korýtka, že si zase poklepu kotník. Žádné drama. Doběhneme na šotolinu, močíme. Potkali se.. nevidíme, tak to sypem na občerstvení.

Dobíháme tam, a vítají nás Patrik, Kameraman (musíme se seznámit) a Daviiiiid Vičááááár. Kameraman mě vítá se slovy ‚áááá mistr Vágner dorazil a dneska koukám bez pádu‘. Prohodíme pár slov. Mluvíme o ostatních, kde se nám je podařilo předběhnout. Doplňujem co se dá a za příběhu Potkali se… s ‚koučem‘ prcháme.  ‚kouč‘ se drží za mnou, nebo vedle mě a libuje si, že v téhle fázi závodu poprvé narazil na někoho, koho nemusí ‚tahat‘. Nepkrytě mi to lichotí. Čeká nás poslední výběh na Šerák z druhé strany. Shodneme se na tom, že to stojí za hovno, a je to těžký jako prase. Od poslední občerstvovačky už Potkali se… nevidíme. Přesto se v paranoie ohlížím, a kde to jde tak popoběhnu, i kdyby to mělo být jen 10 metrů. Prostě to první místo chci!IMG_9484

Ze shora pokračujeme už společnou cestou pro všechny závodníky. Míjíme jich spoustu. Přejeme si vzájemně. Těší mě, že se tak hezky diví 🙂 Potkávám i Domču s Rozou. Vypadají přesně tak, kolik mají v nohou. V rychlosti si popřejeme a běžíme si po svém. Kontrolujeme s Láďou (už ne kouč, při posledním výšlapu jsme si potřásli rukou a vyměnili jména, už bylo na čase po 20km) čas, a tak nějak laškujeme s myšlenkou, že bychom stihli start HALFu a užili si ovací plného startovního pole. K tomu ještě vedou 2 km a 190m převýšení přes dva hrbolky. Za nimi už zhruba 3km seběh. Nohy mám v pohodě, takže ten seběh pouštíme. Kontrolujeme čas. Už to chceme vzdát, ale říkám, že jdeme. Jeden z těch km jsme dali průměrkou pod 4min, fujtajxl. Start jsme propásli asi tak o 15 vteřin. Doběhli jsme přesně v moment, kdy vybíhali.

Čekám, než se startovní pole trošku rozmělní, abych si mohl čipnout. Čas běží, nervózně přešlapuju. Probíhám skrz, čipuju, klopím hlavu a raduju se. Pobíhám s rukama v pěst, nad hlavou, prostě euforie. Kluci mě krotí, že mi natáhnou pásku ať proběhnu ještě jednou. Nohy jsou v cajku a já plný elánu, tak proč ne. Proběhl jsem podruhé cílem. Další pokyn, že to nemají na kameře, jestli bych mohl ještě jednou. Není problém, probíhám potřetí. Přijde ke mě ambasador (Zbyněk Cypra) s mikrofonem, čekám klasický rozhovor, ale slyším, že co říká jde do repráků. Moc se mi nechce, ale mám takovou radost, že mi je to potom jedno a povídám. Snažím se být rádoby vtipný a inspirativní co se tréninku a péči o psa týče. Stěžuju si, že nemám soupeře, tak prý Zbyňa vezme psa a ukáže mi, zač je toho loket. Milý Zbyňo, kdyby to bylo takhle jednoduchý, běhá to každý 🙂 prvně s tím psem navaž vztah, pak ho potrénuj. Určitě si ho nepůjčuj na tuhle petelici. Nepíšu to k němu, ale k těm, kteří ho mohli slyšet, a napadlo by je něco podobného… 🙂

170812_4Jese_028

Procvičuju Zoui, dáváme energy drink (já RedBull, Zoui MAMUT –> díky non-stop dogwear a jejich stánku). Láďu beru na sprchu do apartámu, on mi oplácí pivem. Brothers urvali druhé místo v kategorii. Neskutečný rváči. Potkali se… doběhli asi deset minut po mě, takže vítězně 🙂 Domča ve své kategorii také triumfovala (potřetí v řadě).

170812_4Jese_115

Tímto zahajuji těšení se na Krkonoše a na uzávěrku závodního roku 2017. Zbytek co poběhám, bude už jenom čistě pro srandu. V Krkonoších skončí naše letošní úsilí. Budeme hledat nejspíše nové Výzvy, ale na tenhle seriál určitě nezanevřeme.