Se psem v Japonsku – 2. díl

22550828_10209523497100856_34819369_o

Máme tady druhé pokračování vyprávění od Tomáše, který se za prací přestěhoval do Japonska. Ani minutu neváhal a nechal si za sebou „poslat“ svou fenku Malinu. Jaký je postoj japonců ke psům a jak se zabydleli?

Jak v Japonsku vnímají psy ve srovnáním s Českou republikou?

No to je úplně jiné. My v Čechách si můžeme psy vzít v podstatě všude. Skoro je to tak, že když vás někde odmítnou, jsou téměř za hulváty. V Japonsku máte pramalou šanci nastoupit se psem do autobusu, a do vlaku nebo metra taky nesmíte. S výjimkou malých plemen, která můžete mít v pevné přepravce. Ani na restaurační zahrádku, které jsou vzácné, natož dovnitř do restaurace, si psa nevezmete. Ačkoliv někde se to už prý dá a v Tokiu mají být psí kavárny. Tím jsou myšleny kavárny, kde mají psy, jako u nás jsou kočičí kavárny. Paradoxně na mnohých autobusech můžete vidět obrázky psů, což je vyloženě provokace. Ale japonci si zkrátka ujíždí na reklamách s kreslenými zvířátky. Souvislost s produktem je nejspíš taková jako souvislost blondýny s prsy č. 5 v bikinách č. 3 s aku vrtačkou nebo zahradním traktorem. Další velká odlišnost je ta, že si zde psa koupíte ve zverimexu. Oblíbení jsou pudlíci, kteří se dají kosmeticky tvarovat a potom mix plemen. Cena vořecha je od 30 do 60 tisíc Kč.

Jaký je postoj Japonců nepejskařů ke psům?

Překvapivě vřelý. Ale musíte respektovat, že někteří Japonci se psů naopak viditelně bojí. Jinak mají Japonci psy rádi a mnoho z nich vám řekne, že by psa mít chtěli. Myslím, že jim v tom často brání jiný životní styl, ve kterém je práce na prvním místě, protože od každého Japonce se očekává pracovitost. Když jdeme po ulici, často slyšíme nadšené Kawaííí, což znemná roztomilá, kdekdo si chce Mali pohladit nebo se s ní vyfotit. Musel jsem si zvyknout, že se mi nad ní rozplývá i skupinka kluků. Díky lásce Japonců ke zvířatům se v Japonsku strašně snadno stopuje i se psem, ale to by bylo na dlouhé povídání. Každopádně je to pro nás jediný způsob, jak aspoň trochu cestovat nezávisle.

22522425_10209507875110316_465826425_o

Jak se Malina adaptovala?

Tahle otázka mě vlastně moc netěší, protože budu muset přiznat, že to nebylo tak růžové… Zprvu se adaptovala výborně a pak ji to nějak došlo a začala mi doma naříkat. To jsme překonali, ale není moc ráda, když jdu pryč, což je velká změna, protože v ČR nehla brvou a šla si lehnout do pelechu. Myslím, že v tom hraje roli více faktorů. Jedním z nich je to, že si doma během toho půl roku s tátou zvykla, že s ní může stále někdo být, nemáme tu zatím tolik kamarádů, kteří by nás třeba navštěvovali nebo se s námi šli projít, vesměs jsme na sebe sami, a asi největší problém je, že v létě tu teď pořádají ohňostroje. Sice je to relativně z dálky a slabý odvar našeho Silvestru, který se tady jinak neslaví, je ticho jak v hrobě, ale Mali teď nechce chodit večer ven a tím je vše o dost složitější. Zrovna když se zdálo, že už je vše dobré. Ale v rámci možností to jde a věřím, že se to bude zlepšovat. Bydlím kousek od práce a dá se tomu přizpůsobit. Ještě mě napadá, že občas může cítit slabší vulkanické otřesy, které já nerozpoznám.

A co venčení, můžeš s ní chodit na volno, nebo musí být pořád na vodítku?

Tak to je dobrá otázka. Měl bych ji mít na vodítku dle zákona. Ale nedodržoval jsem to a už jsem tu viděl i Japonce, co taky neměl psa na vodítku. Ale to byl takovej šnek. Mali musím stále hlídat, protože je fakt rychlá. Jednou mi zaběhla za roh a tam paní se psem v kočárku dostala hysterický záchvat a převrátila si kočárek i se psem. Mali tam stála opodál a mávala ocáskem. Jen jsem se omluvil, mávnou rukou a rychle jsme zmizeli. Ta paní byla blázen, ale gauner jsem byl samozřejmě já. Četl jsem, že není tak neobvyklé, že tu lidé mají psa de facto místo dítěte… Co je moc, toho je příliš. Stále víc mám ale Mali na vodítku a uvědomuji si, že se to prostě obejít nedá a nemuseli by mi třeba chtít prodloužit smlouvu. V tom smyslu už jsem dostal určité varování. Pokud si tedy jako já myslíte, že se to dá nějak obejít a že to není tak horké, tak můžete narazit. Pes se dá ale zabavit a utahat i jinak než tak, že ho pustíte z vodítka, aby se choval jak neřízená střela, takže v tom nevidím zase takový problém, ale radost z toho samozřejmě nemám.

22790947_10209565438029353_1484978867_o

K venčení máme za domem univerzitní kampus, což je jeden velký park, kam chodí pejskařů poměrně málo (nebo se míjíme), spíš tam narazíme na ty, kteří jdou s pejskem do místní veterinární nemocnice. Na ulici mám Mali vždy na vodítku, protože kdyby byla viníkem nehody, tak bych se nedoplatil a nejspíš by mě mohli i zavřít. Ale hlavně je blbá a vůbec nechápe, že ji ty auta můžou strazit. To mi připomíná, že stále nemám žádné pojištění. V tomhle je jazyková bariéra neúprosná a čekám na vhodný okamžik, kdy mi s tím někdo pomůže. Musím to dávkovat pomalu. Teď jsem rád, že mi kolega zarezervoval psí hotel, protože jedu pracovně na pár dní  mimo město. Už jsme ho vyzkoušeli na jednu noc a Malině se tam podle všeho líbilo. Zatím je to pro mě nejsnazší řešení, ale z finančního hlediska bych to rád napříště řešil jinak, ačkoli se zdá, že se s tím spíš budu muset smířit. Na to bych chtěl každého, kdo uvažuje o tom, že by si do Japonska vzal psa, upozornit: Zdaleka ne v každém bytě je možné mít psa a velkého už vůbec ne (jak už jsem psal, měl jsem v podstatě na výběr jen v jednom domě, kde sám majitel objektu má většího psa), takže vám ho jen tak někdo na pár dní nepohlídá, když bude třeba. A jen tak někdo nebude souhlasit být pár dní v cizím bytě, aby hlídal psa. Myslete na to.

Když jsem na tůře, mám ji většinou na volno, jak jsou ty lesy dost zarostlý, tak se Mali drží cesty no a ve vyšších polohách, kde nejsou stromy, už je to jedno. Chodí pořád vepředu a vrací se ke mně, takže se kolegům plete pod nohy, občas štěkala na některé turisty, ale nikdo nevypadal nazlobeně, naopak ji skoro všichni zdraví a zvláště když má brašny, tak jim přijde jako nejroztomilejší pes na světě. A to jsem si myslel, že ji z vodítka nepustím, jak ve městě kvůli lidem, tak v lese kvůli medědům. Jednou jsme šli mimo cestu a Mali mi začla stopovat, když jsem záhy narazil na čerstvé medvědí stopy, už jsem jen čekal, jak přiběhne s chlupáčem v patách.

22473549_10209507879230419_1553308288_o

Běhá se tam canicross?

To jsem zjišťoval už v Praze, ale moc jsem toho nenašel. Vím jen to, že se tady na Hokkaido provozují psí spřežení. Ostatně každý si to může za poměrně tučný obnos vyzkoušet, je to populární aktivita pro turisty… Vlastně počkat, nějaká dvojka tu po večerech běhá. 😊

Máš ve svém okolí hodně psů?

Ano, myslím, že psů je tu poměrně dost, jen nejsou vidět. Mám dojem, že s těmi menšími Japonci moc ven nechodí a chovají je jako kočky, mají je naučené chodit čůrat na podložky. Ona s těma japonskýma psama stejně není moc zábava… Je vidět, že je moc nepouští k sobě. Často na Malinu jak feny, tak i psi vrčí, takže si jich moc nevšímá. Na dotaz, zda si můžou psi hrát, slyším často ne. Nechci tvrdit, že to je obraz psího Japonska, může to být všude různé, ale nevsadil bych si na to.

A jak trénujete takhle na druhém konci světa?

Abych pravdu řekl, dost to flákáme. I já se musím adaptovat na neustálé změny, kazily nám to ty ohňostroje (než jsem přišel na to, co a jak), protože Mali krásně tahá večer a baví ji to, takže bychom si to časem mohli přenést do dne, kdy zatím běháme bez postroje. To je moje jediná ambice, aby to jako trochu vypadalo jako ten canicross. Kdyby se nám tady podařilo najít parťáky na běhání, třeba i bez psa, bylo by to skvělé.

22473540_10209508055114816_898021567_o

Jestli teda už nemáš žádné dotazy na mě ani na Malinu, tak ahoj do Česka, Moravy a Slezska. Držte nám palce, pokud můžete, a užívejte si závody, protože až přijedeme, tak vám vypálíme rybník. 😊

 

Tomáši moc děkujeme a už se na tebe s Malinou těšíme!