fbpx

Expedice KTP je u konce!

Lada, Tonda a Scout měli v plánu projet co nejvíc zemí Jižní Ameriky a pokud by to šlo, tak by se vydali i dál na sever až k Aljašce. Právě díky předem nejasnému cíli expedice nese název KTP – Kam to půjde. Po ročním cestování se vrátili domů a my vám přinášíme střípky z jejich putování.

Jak je to se psy v Jižní Americe?

V každé zemi Jižní Ameriky je to trochu odlišné. Hned v první navštívené zemi, v Uruguayi, je to se psy složité. V posledních měsících či letech před naším příjezdem do země měli mnoho případů, kdy potulný pes pokousal či jinak zranil malé dítě a proto v Uruguayi platí zákaz psů v dopravních prostředcích, v hotelích či hostelech nebo v parcích, dokonce na letišti. Se Skautem jsme tedy přiletěli na letiště do Montevidea a z letiště nás prakticky ihned vykázali s tím, že jsou psi na letišti zakázáni. To jsme nevěděli, jak kritické to v Uruguayi se psi je. Nechtěli Skauta pustit ani do autobusu či taxi a v hostelu nás nakonec po dlouhém přemlouvání nechali, ale jen potají na noc a během dne jsme se museli se Skautem „schovat“ ven. Obecně je všude opravdu dost potulných psů, obzvlášť ve velkých městech, pobíhají skoro všude a je jich opravdu hodně, dost často ve smečkách. Pohled na skupinu psů přehrabujících se v hromadách odpadků byl až moc častý. S agresivním chováním městských potulných psů jsme se setkali hlavně v Bolívii, někdy člověk dostal i trochu strach. Nejvíce potulných psů se nacházelo na tzv. mercadech (trzích), které v Jižní Americe fungují v původní podobě. Na venkově je volně procházejících se psů také dostatek, ale většina z nich většinou někomu patří, jen nejsou časté ploty. Na vesnicích jsou psi spíše klidní, prostě jen tak leží na zápraží či uprostřed silnice a vyhřívají se na sluníčku. Na vesnicích jsou samí kříženci, kdežto ve větších městech v bohatších čtvrtích mnoho majitelů psů vlastní spíše menší čistokrevná plemena. Skaut měl většinou úspěch mezi místními, byl to celkem dobrý komunikační prostředek. Když byli místní ostýchaví, tak když je přišel přivítat Skaut, hned přistoupili blíže a začali se vyptávat. Překvapivě mnoho lidí si ho chtělo od nás také koupit a nejvyšší nabídka činila v přepočtu něco kolem 14 000 Kč – neuvěřitelné. Často se přišli místní na Skauta vyptávat i když ho neviděli, ale třeba jen když zahlédli logo „Běhej se psem“ na dodávce. „Proč máte psa na autě? Vy máte psa, tak nám ho ukažte.“ — byla velmi častá otázka. Náhodně jsme se tedy díky logu setkali také s cvičiteli psů či ochránci psů, tedy lidí, kteří zakládají první útulky, které nejsou moc běžné. Ve moderních nákupních střediscích v moderních čtvrtích velkých měst však na psy dbají velmi: před hlavním vstupem můžete speciální háčky, kam můžete uvázat psa spolu s miskou s vodou.

13710585_1740445619569015_7149773691042767229_o

Vrátili jste se v listopadu z vaší expedice KTP (Kam to půjde), kde všude jste byli?

Celou expedici do Jižní Ameriky jsme plánovali již během roku 2015. Připravovali jsme naši expediční dodávku, ale také vybavení pro nás a pro našeho čtyřnohého parťáka a cestovatele Skauta. Již před odjezdem na expedici se utvářel předběžný plán, ale trasu jsme dopředu pevně danou určitě neměli. Omezeni jsme byli pouze rozpočtem, ne časem. Tajně jsme doufali, že bychom ve snovém případě mohli dojet až na Aljašku. V říjnu jsme převezli dodávku do přístavu v Hamburku, odkud sama putovala v kontejneru, který voněl po banánech, do hlavního města Uruguaye – Montevidea. My jsme odlétali se Skautem asi o měsíc později, v listopadu 2015. První dny po příletu jsme strávili v hostelu, než jsme vyřídili veškeré potřebné dokumenty v přístavu pro dočasný import naší dodávky do země. Poté jsme již vyrazili prozkoumat Uruguay, což je na poměry Jižní Ameriky celkem malá země. Než jsme se vydali na jih po pobřeží Atlantiku, udělali jsme si ještě více než měsíční „zajížďku“ na sever přes Brazílii. Nejdříve jsme mířili na východ až do Ria de Janeira, kde jsme nakonec oslavili i Vánoce. Přes celou Brazílii jsme po Vánocích mířili na západ země až do oblastí mokřad a neskutečného množství zvířectva, do Pantanalu, kde jsme ve společnosti miliard komárů přivítali Nový rok. Nový rok byl již ve znamení cesty na jih, nejdříve s krátkou návštěvou Paraguaye. V Paraguayi jsme chytli období silných dešťů, ne jednou jsme museli dodávku vyprošťovat z bahenních lázní nezpevněných cest. Návštěva vodopádů Iguazu nám odstartovala celkem dlouhý přejezd přes Argentinu. Více méně jsme se drželi nádherného pobřeží Atlantiku, ale i tak nám cesta do nejjižnějšího bodu výpravy, města Ushuaia, připadala nekonečná. Z jihu jsme již pokračovali na sever střídavě přes Argentinu a Chile, kde jsme navštívili velké množství národních parků či vylezli do patagonských výšin. Tato oblast nám velmi učarovala. Čím více na sever se jelo, tím více mizela zeleň a přibývalo pouští a vysušených oblastí. Přejezd hraničního přechodu z Chile do Bolívie znamenal velkou zkoušku pro celou posádku, včetně Skauta a expediční dodávky. Všichni jsme při pobytu ve výškách nad 4 000 m n.m. dostali zabrat. Zážitky z přejezdu jsou však nenahraditelné – nespoutaná příroda, hory, lamy, plameňáci a neskutečný klid. Dokonalost cestování v obytné dodávce byla završena při příjezdu na obrovskou solnou pláň Salar de Uyuni. Přes Bolívii, Peru a Ekvádor jsme pokračovali až do Kolumbie. Po cestě jsme navštívili více i méně známá místa, a nebo jen tak prostě pobývali mezi místními v malých komunitách. Do Venezuely jsme nakonec díky neutěšené bezpečnostní situaci nepokračovali, ale na úplně nejsevernějším bodě naší cesty, jen několik kilometrů od venezuelské hranice, jsme aspoň ochutnali venezuelské pivo. Expedici jsme ukončili předáním naší expediční dodávky novým majitelům, kteří nyní realizují zase svoje cestovatelské sny, a my jsme se přes Madrid vrátili zpět do domoviny. Na cestách jsme byli bez 10-ti dní celý rok.

6461654404

Jaký je život na cestě a jak si to užíval pes?

My jsme o velké cestě kolem světa dlouho snili a nakonec jsme měli možnost si i tento sen částečně splnit. Život na cestě byl pro nás skoro takový, jaký jsme si ho vysnili, proto jsme si to užívali na maximum. Někdo by to mohl nazvat dlouhou dovolenou, ale je pravda, že i neustálé plánování, neznalost místa, kde budeme večer nocovat, zda to bude bezpečné a další může být i někdy trochu náročné. Celkově však cesta určitě splnila očekávání. Naprostou většinu dnů jsme všichni spali v dodávce, kde jsme si i vařili. Málokdy jsme však spali na stejném místě dvakrát, také kvůli bezpečnosti. Každý den byl nový, jiný s novými zážitky. Někdy jsme jen tak relaxovali, jindy jsme vstávali před prvními paprsky slunka, abychom náročný výstup na horu zvládli včas. Tím, že to bylo různorodé, nebyl čas na nudu či dohadování. S cestováním v dodávce jsou však spojené i další aspekty, např. neustálé hledání pitné vody, paliva či místa, kde člověk provede svoji hygienu. Pitnou vodu jsme většinou sháněli na čerpacích stanicích, pili jsme vždy stejnou vodu, jako místní. V Amazonii to třeba také znamenalo hnědou vodu vytékající z jakési trubky. Pes Skaut pil všude, kde se dalo, krmivo jsme však na první část cesty vezli ve velkém pytli z ČR, poté ve větších městech sháněli po veterinářích. S umýváním jsme to řešili různě: někdy na veřejných sprchách (v Jižní Americe je to dost běžné, na venkově má málokdo doma sprchu, o teplé vodě ani nemluvě, dost často nemají ani vodovod a pro vodu chodí k přírodním zdrojům), v Chile na čerpacích stanicích, jinde v řece, jezeru či moři. S teplou vodou na hygienu to bylo na cestě dost bídné, za celý rok jsme se v teplé vodě mohli umýt celkem 11x. A jak to celkově snášel náš pes Skaut? Ten se vypadal nejspokojeněji. Oproti běžnému pracovnímu životu v ČR jsme spolu byli vlastně non-stop, pes byl málokdy sám. V autě měl stejný pelíšek jako doma, misky a pro případ potřeby zateplený obleček či speciální psí stan.

bez názvu

Jaká část expedice byla nejtěžší po fyzické a psychické stránce?

Po fyzické stránce bylo celkově nejhůř na vícedenních trecích: s napakovanou krosnou, v dešti či sněhu a ve výškách blížícím se 5 400 m n. m. to není vždy úplně jednoduché, člověk ulehá večer do stanu promrzlý a vyčerpaný. Výhledy a neopakovatelné zážitky to však bohatě vynahradí a již druhý den po treku to celkově hodnotí pozitivně, natož pak teď zpětně z domů. Odhaduji, že pro psa Skauta bylo asi dost náročné zvládat horko, např. v Brazílii. V takové dny jsme však volili klidový režim, pokud možno stín a Skaut byl v pravidelných intervalech pokropen vodou. Zimu zvládal, myslíme, dobře. Během nocí, kdy teploty klesaly pod nulu, dostal obleček a navíc deku, popřípadě speciální psí stan (od vás). Voda ve Skautově misce byla v Bolívii ráno zmrzlá, ale v autě nám koukaly jen hlavy, nám ze spacáku a Skautovi z deky.

Psychicky jsme to zvládali, myslíme, celkem dobře. Kdybychom však měli najít období, kdy to nebylo úplně jednoduché, tak by to bylo období v Peru, kdy jsme byli uvězněni na jednom místě (dvorek autoservisu plný prachu) přes 3 týdny kvůli poruše na vozidle a následném čekání na náhradní díly. V tyto dny nebylo vůbec jisté, zda budeme vůbec pokračovat a opravování, čekání a nemoc to jakkoliv urychlit bylo únavné.

14500573_1773633702916873_2237736234618304641_o

Jaké největší dobrodružství jste zažili?

Celá expedice bylo jedno velké dobrodružství. Dobrodružství v Jižní Americe bylo hned několik, je těžké vybrat to největší. Například hned druhý den na nás v noci klepali policisté kvůli tomu, že se nacházíme v místě, kam jezdí drogoví dealeři a jejich zákazníci a že máme být opatrní. Nám to přišlo ještě večer jako fajn místo – na pobřeží, zároveň ve městě, krásný výhled. V Patagonii v Chile jsme si udělali jeden výlet na ledovec, kde jsme navštívili také různé ledové jeskyně, lezli do nich a prozkoumávali je. Někdy až moc dobrodružné bylo plavání s růžovými delfíny v řece v Amazonii, kde se nacházeli o kus dál např. pirani nebo opravdu velcí krokodýli (Skaut zůstal v loďce). Z pohledu řidiče bylo obecně dost dobrodružné řízení v Bolívii. Cesty jsou bez asfaltu, s obrovskými dírami a dost často na méně hlavních silnicích neexistují ani mosty, je třeba brod přejet autem. Když zrovna několik dní před tím dost pršelo, může to být pro auto oříšek. Někdy se velké řeky přeplouvají na velkém dřevěném voru spolu s náklaďáky. Nemusíme zmiňovat, že vory vypadaly dost nestabilně a také asi 3 dny po naše přejezdu jedné řeky se daný vor rozlomil a celé náklaďáky zůstaly v široké rozvodněné řece.

Jaká byla Vaše setkání s krajany?

Obecně jsou lidé v Jižní Americe srdeční, milí a velmi zvědaví. Jsou schopni přijít tak blízko, až vám to není úplně pohodlné, a dlouhé desítky minut na vás jen tak zírat. Jste pro ně atrakce, je to pochopitelné, někdy však by člověk upřednostnil trochu klidu. Dost často se snaží komunikovat, vyptávat se či sdílet více či méně důležité informace ze svého života. V turistických oblastech také nabízí pomoc, ale většinou za peníze. Dost místních má stále zafixováno: turista = nekonečný boháč. Dost často však nemohli pochopit, jak můžeme spát v autě, či to, že běžná pracovní doba u nás je 8 hodin. Obzvlášť na venkově v Jižní Americe většina lidí pracuje v zemědělství, což např. mimo sezónu znamená většinou jen několik minut či hodin práce denně. Lidé jsou tam však velmi pohostinní, nenároční a dost ctí tradice a nosí kroje. Mnoho lidí nám velmi pomohlo a my jsme za to budeme vždy velmi vděční.

13613174_1732990193647891_6583288120222353988_o

V plánu jste měli i nějaké delší běžecké závody, čeho všeho jste se zúčastnili?

Doba před odjezdem na expedici byla dost náročná, Ladu, která nějaký závod plánovala, zklamalo zdraví a první měsíce museli probíhat v klidnějším módu. Delší závody v Chile a Argentině jsme tedy nakonec bohužel úplně vynechali. Více jsme se naopak soustředili na delší náročnější treky, které jsme realizovali také se Skautem a také výstup na šestitisícovou horu v Bolívii. Lada se Skautem chodili však běhat na různých nádherných místech a že jich po cestě bylo. Závody Patagonia International Marathon nebo Ultra Fiord zůstávají tedy v plánu na následující rok(y).

A co Skaut, velel celé Vaší posádce? Jak se mu cestovalo?

Skaut byl pořád s námi, užíval si to, běhal, dováděl, měl mnohem více volnosti, než doma v bytě. Všude, kde to šlo, jsme ho vzali se sebou: koupal se tedy v oceánech, na trecích v horách s námi byl jako plnohodnotný parťák, plul s námi po řekách v Amazonii a každý den měl možnost potkat nové psí kamarády a dovádět s nimi či si jen tak běhat a čmuchat okolo dodávky, když jsme zrovna snídali. Pohybu a aktivit měl dostatek, vypadal spokojeně. Čas od času byl také někde vykoupán a malý prostor dodávky se musel častěji uklízet, hlavně v období dešťů – většina cest je nezpevněných, při dešti jsou jedno velké bahno, které jsme nanosili na botách či Skaut na tlapkách. Kapitola sama o sobě je létání se psem. Pro psa je let dost psychicky náročný a když to nebude vysloveně nutné, tak už preferujeme se psem použít jiný dopravní prostředek. Skaut mohl díky své velikosti cestovat s Ladou v kabině letadla, bylo to tedy jednodušší, ale let i s přestupem v Madridu byl opravdu pro psa dlouhý. Většinu času v Jižní Americe jsme cestovali vlastním autem, na podobné cestování byl Skaut zvyklý od malička. Výjimečně jsme jeli autobusem, vlakem či lodí, Skaut to vždy zvládal s přehledem. Veterinářů je v těchto zemích všude dostatek, většina jich funguje zároveň jako chovenka. Pro nové vodítko, granule nebo očkování si tedy člověk musí vždy najít veterináře. Většinou se na veterině nachází jen malá ušmudlaná místnost, k očkováním či jiným úkonům se však vystudovaní veterináři snaží přistupovat profesionálně, s tímto jsme tedy neměli problém. I vystavení mezinárodního certifikátu, který je potřeba pro vstup do každé země (a to do každé země jiný) většinou uměli vystavit. Obecně řečeno musel mít Skaut vždy platná očkování (některá i navíc, než máme v ČR), interní i externí odčervení max. 10 dní před vstupem do země, sérologické vyšetření, čip, evropsky pas a mezinárodní certifikát (do některých zemí dokonce potvrzený úřadem). Je to pro každou zemi jiné a jen nastudování všech podmínek zabralo během příprav dost času. Preventivně jsme však Skauta odčervovali pravidelně.

14352234_1762545844025659_4437164457587617552_o

Na co jste se při návratu domů nejvíce těšili?

Nejvíce na rodinu a jídlo, hlavně české jídlo či potraviny, které se v Jižní Americe vůbec nevyskytují, nebo některé těžko shání a nedosahují známých kvalit, ale také na pokrmy italské, japonské či indické kuchyně. Jídlo v Jižní Americe je velmi chutné ale jednoduše odlišné, člověku se sem tam posteskne po chlebu, pivu či guláši.

No a kam pojedete příště?

Teď máme v plánu se trochu usadit, zařídit si nějaké bydlení či rodinu. Určitě je možné cestovat i s dětmi, jen je to o trochu náročnější. Letos v létě bychom rádi již tradičně na vodu a pojezdit si někde po ČR. Podobnou velkou cestu nevylučujeme, tajně doufáme, že ještě někam vyrazíme, ale nevíme kdy. Je třeba chvíli také pracovat a trochu našetřit.

14305236_1762543820692528_5042045119432935950_o

Novinka v e-shopu

fb_bodybuilder_1200x627_final