Nejistota s dobrým koncem

rphv1

Vlasta Vágner z týmu Non-stop Behejsepsem.cz poprvé zvítězil v celkovém pořadí ultraběhu Horská výzva. A to nebylo do poslední chvíle jasné, jestli bude mít vůbec možnost startovat. Jeho parťačka Zoui podstoupila jen necelý měsíc před závodem operaci a Vlasta dlouho zvažoval, jestli do závodu jít nebo ne.

28 dní rozhodování

Zoui už nějakou chvilku trápila falešná březost, která nám bránila dělat to, co máme oba rádi. Po konzultacích s veterináři, jsem se rozhodl nechat Zoui kastrovat. Operaci podstoupila 1.6.2017, což znamenalo, že od zásahu do závodu máme 28 dní na pozorování a rozhodnutí. Vše se naštěstí vyvíjelo přesně tak, jak mělo. Nic jsem neponechal náhodě a vše dělal, jak mi bylo řečeno. Zoui, zvyklá na denní výběhy #VTahu nebo na volno, nesla opravdu těžce, že jde jen 3x denně na 10 min ven. Bylo to pro oba dlouhých 10 dní, které se každopádně vyplatily. Jizva se zahojila rychle a moc hezky.

Po deseti dnech jsem ji poprvé pustil proběhnout na volno (po vyndání stehů). Po dalších 4 dnech už jsme zlehka běhali spolu (opět na volno). Všechno bylo super, Zoui byla znatelně veselejší a s větší chutí do života. Běh ji určitě chyběl!

Po 14 dnech jsem ji poprvé zapřáhl. Nemáme kam spěchat, tak oproti zimě spolu běháme „pomalu“, neženeme se do cvalu/sprintu. Zoui jen kluše, vypadá u toho jakoby jen tak lehce šla. Při pohledu na hodinky je to už větší fofr. Dokáže takhle „chodit” rychlostí kolem 14-16 km/h. Vždy když chce začít cválat, tak jí pochválím, ale raději zpomalíme a šineme si to dál.

Ze všech stran jsem poslouchal, ať na ní dám pozor, ať ji nepřetěžuji a ať to nepřeháním. Všechny rady, a tím myslím opravdu všechny, jsem si vzal k srdci a naložil s nimi jak nejlépe umím. Přeci jenom jsem to ale já, kdo ví, jak Zoui připravuji a jak na tom je. Vím, co jíme, jak běháme, jak cvičíme a jakou k ní chovám úctu a respekt. Myslím, že díky našemu úzkému vztahu a společným zážitkům z běhání poznám, že už je v pořádku. Nakonec jsem se rozhodl do závodu nastoupit.

Psychicky jsem se připravil na to, že můžeme kdykoli odstoupit. Na start jsme se proto postavili s čistou hlavou.

rphv2

Startujeme v nejistotě

Jak se blížil závod, stoupala hladina nervozity. Nebyl jsem si jistý, jak bude Zoui reagovat na 9 hodinové bloudění po horách. Nebyl jsem si ani jistý se svojí reakcí na případnou nutnost ze závodu odstoupit (ačkoliv jsem se utěšoval, že jsem na to připraven). Nervózní jsem byl i s případné reakce ostatních, pokud by se to nepovedlo, znáte to: „já Ti to říkal/a“.

V pátek ráno jsem se začal v klidu balit a čekat až přítelkyně skončí v práci. Vyrazili jsme někdy kolem třetí směr Boží Dar. Tam jsme se sešli ještě s mojí sestrou. Až při registraci mě přítelkyně překvapila tím, že taky poběží. Prý když už tady je… (Flat coated retriever, kategorie LONG-Dogtrekking). Zajímavé překvápko roztomile skloubené s její evidentní nervozitou.

Snažil jsem se ji uklidnit, jak jen to šlo. Připravili jsme jí mapy do telefonu, nějaké rady. Ale je trošku pankáč, takže si troufám napsat, že si myslela něco o prdeli a prostě si stoupla na start a děj se vůle boží.

Před výběhem jsme si dali ještě “20” a pak pomalu začalo jít do tuhého. Připravit se, promazat svaly, doplnit kapsičky a vaky. Poslední kontrola a jdeme na start. K brutální nervozitě mi ještě dopomohl status na FB od non-stopdogwear.cz, kde sdíleli video z HV-Beskydy. Tam jsem doběhl první v kategorii a celkově druhý, a že prý věří, že teď to bude celkové prvenství. Působí na mě tlak okolí i moje vlastní ješitnost a očekávání, které už mi asi ani neodpustí doběhnout druhý. Bojoval jsem proti takovému stavu mysli. Přiznávám se, že jsem si snad poprvé řekl, že na to skutečně mám, že si věřím, že jsem natrénovaný, že jsem v pohodě. Ulevil to mojí hlavě a dál jsem to už nechal osudu.

23:55 START.

Start oproti Beskydům proběhl v pohodě. Stoupl jsem si do dopředu (říkal jsem si: “První lajna, ne druhá jak posledně, blbče”). Zoui má mega starty a táhne jak zběsilá, takže jsme se tentokrát nikomu nepletli (ještě jednou se omlouvám za Beskydy, Medaři).

Kluci organizátorský mě na startu taky povzbudili tím, že jsem černej kůň a tak něco. Díky, větší tlak mi pomáhá… 😀 Potěšilo mě, že jsem i poprvé zaslechl své jméno ve spojitosti s tím, kdo všechno je na startu.  Jak jsem psal, jsem ješitnej, ale tohle bylo… božííí.

START. Vyběhli jsme naším klasickým způsobem – už ani nevím, jak to je s šetřením sil. Prostě běžím, co to dá. Od začátku se držím vpředu s Jardou, utíkají nám Medaři. První kilometry jsou oproti loňsku boží, vlastně celá trasa je fajn. O trase toho víc neřeknu. Jednak se mi to slejvá a jednak jsem tak 70% závodu běžel ve tmě, hory neznám, takže můj výklad by měl hodnotu asi jako prázdná krabice od mléka.

Na zhruba 30. km se odpojuju od Jardy. Ani si neuvědomuju, kde se to stalo, jestli z kopce nebo do kopce. Najednou tam prostě nebyl. Předbíhám jednu smíšenou a jednu mužskou dvojici, kteří předtím ovšem nepředběhli mě… Sere mě to, ale běžím dál. Na druhé občerstvovačce na cca 40. km od startu dobíhám Medaře (první tým). Mám z toho takovou radost, že jsem si zapomněl doplnit pitivo. Běžím s nimi (jsou to hrozně fajn kluci:-) pozvolný seběh až k prvnímu výraznějšímu stoupání. Tam se s nimi loučím, protože mi to tak nějak do kopce šlo. Skoro až nahoru vidím jejich světlo, ale vzdaluju se. Trošku mě to mrzí, protože si uvědomuju, že začínám zpomalovat a do cíle zbývá 34km. Budu sám, hrozná pruda bejt sám se sebou.

Zoui celou cestu pracuje jakoby nic. Jako loni. Prostě běží famózně, nemusím se na ní nijak dohlížet, komentovat, povzbuzovat. Podívá se na mě jen na rozcestí, jinak ji skoro nezajímám. Na každé občerstvovačce dostane 2-3 kolečka salámu. V miskách jsou i granule, ale těm se vyhýbáme. Samozřejmě ji nechám občerstvit a vyrochnit v každé vodě, na kterou se jen podívá.

Jenže voda, kterou jsem si zapomněl doplnit, začala vcelku brzy chybět mně. Říkám si: “Jsem v horách, tady toho pramení, někde si naberu“. No, buď jsem slepej nebo nevím, kde hledat, ale pár km jsem běžel na sucho. Nevím, co bylo horší, jestli myslet na to, že nemám co pít nebo nemít co pít… 🙂

Nakonec jsem si dvakrát přeci jen naplnil lahev z nějakých potůčků a celkově vypil asi 1l pramenité horské vody. Docela mi chutnala 🙂

17159261_1579932502034625_5624848364533252906_o

 

Občerstvovačky od sebe byly nezvykle daleko – 20, 20 a 25 km, poslední nepočítám. Ta bylo 6 km od předposlední a do cíle z ní zbývaly jen 4km.

Na předposlední občerstvovačku to bylo dlouhé peklo. Kilometry neubývaly a navíc se ten Jáchymov obíhal cestou, kterou jsem zrovna znal z nějakého výletu. To byl můj psychicky nejbolestivější úsek. Co bych dal za společnost.

Každopádně jsme se do Jáchymova dokodrcali. Holky na občerstvovačce zdravím s dotazem kolikátej jsem. Potřeboval jsem se ujistit potom, co se před tím přede mnou zjevily ty dvě dvojce, aniž by mě fyzicky předběhly. Asi teleport.

„Jste tady první,“ odpovídají. Říkám: „Holky nevykejte mi, nejsem tak starej.“ Hahahaha. Cpu se melounem, vyměním pramenitou vodu za chlorovanou, prázdnej druhej vak za ionťák a mažu na Klínovec. Pekelnej stoupák, kterej mi šel tak lehce až to bylo divný. Části jsem popobíhal v paranoie, že soupeři jsou mi v zádech. Těsně pod vrcholem čekala delegace. To mi vlilo energii do žil až to sám nechápu. Chvála, otázky, fotky, prostě super pocit bejt celebrita toho momentu.

Kameraman se mnou běží asi sto metrů. Zoui to za nim napálila. Tak mu děkuju, bolí mě tak nohy, že mě to trošku štvalo. Tomáš Bystřický (ambasador a vítěz 18km SHORTU) se mnou taky běží a ptá se, ale už ani nevím na co. Je to všechno příjemný.

A hádejte kdo “obsluhoval” na poslední občerstvovačce… Daviiiiid Vičááááááár. Můj soupeř z loňska. Na první pohled jsem ho nepoznal. Ale pak zahlásil: „Vidíš, já jsem říkal, že to vyhraješ a jsi tady…“ Neskutečnej borec a bojovník tenhle David z východu 🙂

Konec dobrý, všechno dobré

Na kontrole si “odčipnu” a rychle něco s ním (už ani nevím co). Pobídnu poprvé v závodě Zoui naším megakrutěhustopřísným povelem „DEME“, ta přepne do sprintu, ještě za zatáčkou vylijeme pití z vaků, abych si odlehčil a mažeme dolů.

S tím pitím to byl blbej nápad – 4km jsou dost a cucnout si po cestě jsem ještě mohl. No, nic na plat. Za chvilku už slyším ty větrný kolotoče a vidím Božák. Přibíhám dolů a po cestě už mě vítají. Skvělej pocit. Protrhávám pásku. Dělám strečing se Zoui, sám dostávám křeč do stehna, dávám rozhovor a mizím se vykoupat.

Moje přítelkyně Dominika s Rózou si doběhly pro první místo v kategorii. Ségra Monika s Ruby byla v té samé kategorii čtvrtá. Jsou to neskutečný bojovnice. Úplně jsem zapomněl napsat o tom, jak jsem celou cestu myslel na to, jak se Domče daří, jestli nevzdala, jestli si něco neudělala… 🙂

Zoui to dala. Já taky. Naše první absolutní vítězství v čase 07:55:58 na trase dlouhé 75km.

 

rphv3

 

rphv4